Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lze jen těžko pochopit, proč jsou BENEA REACH stále tak nedoceněnou kapelou.
Mají na kontě tři výborné desky, velmi dobré nápady a ani v nejmenším se o nich nedá říct, že by přešlapovali na místě. Přesto se odkudsi – stejně jako předešle – s aktuální nahrávkou z ničeho nic jen tak vynořili. Nenápadně a bez většího zájmu. Bez mediální masáže a v podstatě jakéhokoliv proma. Opět však zasáhli plnou silou.
Tentokrát za použití takových prvků, které by výrazně ocenila i metalová omladina, kdyby je mezi všemi těmi potetovanými manekýny zaregistrovala. Další hudební proměna BENEA REACH je totiž natolik výrazná, že udeří do očí jako první. Tento šok daný aktuálním směřováním norského seskupení je sice již dávno překonán, ale údiv z postupů využitých na „Possession“ zůstává i po delší době přítomen.
Ne, že by se kapela chtěla vzdávat svého typického přednesu, ale nově přibývají opravdu hodně výrazné refrény, metalcorové pasáže a další prvky, které mají dnešní mládežníci rádi. Jakmile se ale vše usadí a uleží v uších, i prve poněkud konsternovaný posluchač si desku zamiluje.
Potěší i zakomponování ženských vokálů (hostující Maria Solheim), stejně jako neskutečně hitové kusy balancující mnohdy na hranici únosnosti (nikoliv za ní) zřetelné např. v sladkobolné „Desolate“ („I would be here with you right now, Even if there would be no tomorrow, We will find our Eden somehow, Wherever you go I will follow“).
Háček je v tom, že vše z výše zmíněného skvěle funguje a nezní ani zdaleka tak odporně, jak by mohlo z tohoto textu vyplývat. Naopak, citlivé zakomponování uvedených prvků do kontextu, s nímž přišli BENEA REACH již dříve v minulosti posunuje jejich tvorbu zase o kus dále, aniž by se stihli jakkoliv zprotivit. A když si člověk zpětně uvědomí jejich prudký hudební posun, o překvapení v pravém smyslu snad už ani nejde. O propracovanosti není třeba diskutovat. Ne, tady pištící teenagerky pod pódiem skutečně nenajdeme.
„Possession“ vychází po dlouhých pěti letech od emise nahrávky předešlé. Na tuhle emocionální nálož si stálo za to počkat.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!